S donucením jsem na sebe navlékl černé sako, kalhoty a doufal, že mi tmavé brýle pomohou ukrýt slzy, ale nepomohly, vykašlaly se na mě jako všechno a všichni v této době. Nikdo si neuvědomoval co prožívám já, viděli jenom sebe a já jsem jim všem přišel ukradený, nepotřebný a to mě štvalo. Teď se teprve prokázalo co je to za přátele. Když jsme byli spolu každý nás znal, každý věděl kdo jsme a zajímali se o nás, ale teď, když jsem sám, všichni zapomněli, že mě kdy znali.

   Přišlo tolik lidí. Některé jsem dokonce nikdy neviděl. No ale nebudu jim upírat možnost rozloučit se s přítelem, když si myslí, že to byl jejich přítel. Dostavil se i jeho největší nepřítel a dělal jak mu je jeho matky strašně líto, ale jen co to tady skončilo, nasedl do svého fára a uháněl do světa na všechny ty večírky a diskotéky a na něj si už nikdy nevzpomněl.

   Dohánělo mě to k šílenství! Nikdo mu nerozuměj jako já, nikdo ho nedovedl ukonejšit jako já a nikdo jen já jsem znal jeho nejtajnější přání. Odešel jakoby nic. Jen tak se sebral a s ním zmizel i jeho dech, jeho lidské teplo, smích a můj nejlepší kamarád, kterému jsem se mohl svěřit. Co bude teď? Komu budu citovat verše svých básní? Kdo mi bude věrně naslouchat a komentovat každé slovíčko?

   Všichni přítomní objali jeho matku, otci podali ruku  poplácali ho po rameni, jen já jsem stál opodál, opřený o starou a mohutnou lípu, která v tuto chvíli nesla všechnu moji zlost, nenávist a bolest semnou. Nedovedl jsem té smutné paní v černém podat ruku a říct jak mě to mrzí a že ji přeji upřímnou soustrast. Nedovedl jsem nic! Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, ale ani jedna reálná. Nikdo mi ho už  nemohl vrátit a tak mi zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky na společné chvíle, respektive na společný život. Vyrůstal jsem po jeho boku a následoval ho ve všech jeho stopách. Jen v ten osudný večer jsem u něj nebyl a lituji toho.

   Pláči jako malý kluk, ale všechno to musí ven. Nemohu to v sobě držet, nejde to! Hoří mi srdce a já nevím jak ho uhasit, nutně potřebuji slyšet jeho hlas. Ještě chvilinku mě od něj budete držet a zblázním se z toho. Nikdo, ani ten nejmocnější, nemá právo vzít mi jediného přítele, kterého mám – jsem měl. Tohle není spravedlivé. Kolik lidí by si zasloužilo smrt a Ty je tu necháváš dál. On to ale nebyl, on neměl odejít, On NE!

   Stojím daleko od celého toho cirkusu a jen přemýšlím jak by to chtěl on. Za celý život co se známe, jsme se o takových věcech nebavili, jelikož si ani jeden z nás nechtěl připustit, že by se mohly stát. Ale bohužel se staly a on  mě na to nepřipravil, nechal mě tady samotného ze dne na den!

   Nepřál by si takové cavyky. Nebyl pro ceremoniály a takové ty zbytečnosti kolem. „Ať ten člověk řekne cokoliv oni to stejně všichni odkývnou, i když to nebude pravda, stejně to nikdo neposlouchá“ říkával s úsměvem, když jsme v televizi sledovali podobné scény. A já, teď když na to vzpomínám, pláči.

   Nemohu, nejde to dál. Nezvládám se na to dívat, musím pryč…

    …Nosím jen černé oblečení, ale ne pro smutek v té barvě, ale protože ji  měl on nejraději. Celý půl rok jsem nebyl ve škole a kdyby záleželo na mě taky bych tam už nikdy nešel. Každé místečko v té budově a kolem mi připomínalo můj život s ním. Ale moje matka byla jiného názoru. Sbalil jsem si proto učení do batohu a šel. Každý se na mne koukal, jako kdyby mě vedli katovi pod sekeru. Copak je na mě tak zajímavého? Že jsem sám, bez něho?                              

   Usedl jsem do zadní lavice a díval se tím směrem co jsme spolu sedávali. Uprostřed třídy, kolektivu, abychom mohli bavit všechny, abychom byli ve středu dění… Naše místa byla obsazená! Byl jsem zklamaný. Copak je nikdy nenapadlo, že se vrátíme zpátky? My! Já a on, můj kamarád a váš přeci taky!? Zapomněli na něj hodně rychle.

   Ujel mi autobus domů. Šel jsem pěšky. Myslel jsem cestou na tolik společných zážitků, že jsem minul ulici a vyšel o blok dál než jsem chtěl. Najednou jsem se ocitl mezi černými stěnami budov a nevěděl kudy ven. Neměl jsem ponětí, že je v našem městě taky takovéto místo, ale jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži: Je!

   Než jsem se stihl vymotat pryč, stáli kolem mě nějací kluci a prohlíželi si mě jako nějaké zboží, které mají koupit za mnoho peněz a teď se ujišťují, zda má koupě cenu. „Co tady děláš?“ otázal se celkem v klidu jeden z nich. Možná šéf. „Co tu chceš?“ zvýšil hlas, ale já neměl potřebu a už vůbec náladu mu na něco odpovídat, tak jsem mlčel. Jenže to se mu zřejmě nelíbilo. Strčil do mne až jsem se opřel o zeď co byla za mnou a jen jsem se ušklíbl s myšlenku, co je to za frajírka. „Ze mě si nikdo šašky dělat nebude“ rozzuřil se a chtěl mi jednu našít. Nevím jestli to bylo dobře nebo špatně, ale já nejsem ten typ co si nechá všechno líbit a tak jsem se bránil. Jeho pěst jsem odrazil a svoji obtiskl na jeho tvář. Byl to mžik a za tu chviličku u mě stál jeden z členů toho spolku a držel mi bouchačku u brady.

   „Tak a teď nám hezky povíš co jsi tu hledal!“ snažil se za mne dostat něco co jsem ani já sám nevěděl.

   „Určitě je to nějaký špicl a maká pro FBI.“ volal jeden z nich.

   „Já nepracuji pro FBI…“ snažil jsem se bránit.

   „No tak co jsi tu dělal“ křikl rozzuřeně a hlaveň revolveru jsem ucítil na spánku.

   „Já nevím, zabloudil jsem“ věděl jsem, že pravda mi nepomůže.

   „Jo tak pán neví. Tak co s tebou uděláme?“ pravil tázavým tónem a těkavým pohledem sjížděl všechny z bandy. „Má někdo nějaký nápad!“ povzbudil je hrozivým křikem.

   Najednou z nedaleké popelnice vyběhla kočka a ten s pistolí se otočil za šramotem. Využil jsem příležitosti, jelikož jsem věděl, že se bez boje odsud nedostanu. Vyrazil jsem mu revolver z ruky a ten odlétl několik metrů od nás a dal jsem se na útěk. Udělal jsem několik málo kroků…BUM!... vystřelil. Kulka mi vletěla do těla jako nic. Ucítil jsem její tlak. A jako kdyby udeřily zvony, byly pryč a já tam ležel v kaluži krve a před očima se mi odehrávaly nejdůležitější okamžiky mého života. Necítil jsem bolest, byl jsem v šoku. Bylo mi krásně z pomyšlení, že zemřu a uvidím ho, že se zase obejmeme, možná jsem se i usmíval, ale zároveň jsem chtěl zůstat a žít. Jenže obojí nešlo a moje touho po jeho osobě zvítězila…

2.března 2007