Kopretiny pro zámeckou paní

• Příběh v podstatě o ničem, ale zároveň říká tolik ...
• Četla jsem mnoho knih a obyčejných příběhů, každý měl to svoje kouzlo a jen tenhle je jeden z mála,  který chci číst znovu a znovu.

   Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad, který byl protkán žilkami bolesti. Za vysokou lípou na kraji hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost všech lidí, kteří občas zašli na samý okraj s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala nádherná tvář mladé dívky, která byla v době, kdy ji fotili, určitě moc šťastná. Její úsměv byl tak krásný, jako by neznala nic hezčího než lásku.

   Před hrobem stál chlapec a díval se smutně na náhrobek, jenž měl v záhlaví citát: "Kdekoliv budeš, budeš-li naslouchat, najdeš mě vedle sebe." Chlapci mohlo být osmnáct, snad o rok více. Stál tam ve stínu lípy a v rukou držel kytici kopretin. Hladil jejich hlavičky a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála opodál, d trochou zvědavosti a velkou dávkou bolesti.

   Stál tam snad tři hodiny, ani se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Neviděl mě, snad by ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka ještě neviděla. Bylo divné, že tak pěkný kluk není na diskotéce, kde by ho určitě obletovalo hejno holek, a že tu stojí a padají mu slzy z očí. Když jsem spatřila jeho ústa, viděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tam nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta slova patří někomu, kdo už věčně spí. Bylo to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla. Až po chvíli vzlykl zesílil a on řekl: "Proč jsi mi odešla?" V tu chvíli bych se nejraději vytratila.

   Položil na hrob květiny, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy džín kapesník , otřel si oči a vtom mě uviděl. Na chvíli se zastavil svýma modrýma očima na mě. Byl to pohled zlý a hrubý, ale jeho hlas nebyl vůbec zlý. Promluvil: "Potřebuješ něco?" Nezmohla jsem se ani na slovo, otázal se znovu, ale já se rozbrečela. Přišel ke mně a řekl jen abych neplakala, že život je strašně zlý. Chtěla jsem se omluvit, ale nezmohla jsem se ani na hlásku.

   Dovedl mě k lavičce a tam mi půjčil kapesník. Utřela jsem si slzy. Chtěla jsem mu pomoct, ale on začal zkracovat pro mě trapnou chvíli. Konečně jsem ze sebe vyrazila: "Promiň, já nechtěla." "To nic," odpověděl on a začal mi vyprávět svůj  příběh."Jmenovala se Kiky, vlastně Nikola, ale všichni jí tak říkali."

   Poznali se na diskotéce. Líbila se mu a tak ji vyzval k tanci. Připadala mu jako bohyně, kterou seslali z nebe. Chodil jí naproti ke škole, ona jemu k průmyslovce. Byli šťastní. Jen jednou se pohádali, ale netrvalo ani půl hodiny a už zase byli spolu. Jezdili ven, na koncerty. Půjčovali si svoje věci a kamarádi jim říkali manželata.

   Když mi o tom Jirka vyprávěl, bylo mi zase do pláče. Nedovedla jsem udržet slzy, plakal i on. Bylo to hrozné vidět klika brečet. Když ji bylo šestnáct, chodili spolu rok. Oslavovali to s kamarády na chatě. Ráno přátelé odešli a oni zůstali sami. Snídaně v trávě jim připadala slavnostní. V té chvíli se cítili nejspokojenější na celém světě...

   Jirka najednou ztišil řeč. "Bylo právě takové vedro jak odnes a my jsme se už předešlý den domluvili, že si vyjdeme do přírody. Kamarádi se nabídli, že nás odvezou autem kam jen budeme chtít. Jeli jsme tedy ke krásnému jezeru. Večer jsme šli tancovat, když zábava skončila, naposledy jsme se políbili a nasedli každý do jiného auta. Naposledy jsme se potkali na křižovatce."

   Jirka přišel domů a šel spát. Uprostřed noci volali z nemocnice, že tam přivezli jeho těžce zraněnou dívku. Celou cestu za ní běžel. Ani neví, jak se tam dostal. Doběhl do pokoje¨, kde ležela Niky. Její vlasy byly ještě od krve. "V očích měla pohled, na který nikdy nezapomenu. Jen krátce je otevřela a řekla: "Bylo tu tak krásně. Nechce se mi odcházet, ale musí to být.! Pak se otočila na rodiče a zašeptala: "Za všechno vám děkuji!" Potom usnula a všichni museli jít z pokoje pryč. Matka se zhroutila. Byl jsem najednou sám, chtělo se mi umřít. Dávali nám malou naději, jen velice malou naději. Zbytek noci jsem prochodil před nemocnicí, nevěděl jsem, jestli ještě žije.

   Svítalo. Nastal nový den a ve mně bylo malé mrazení. Zemřela k ránu, po velkém krvácení. Ještě jednou nám dovolili se na ni podívat a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě. Nechtěl jsem uvěřit tomu, že ona jediná zemřela, že už ji nikdy neuvidím, neobejmu.

   Celý měsíc jsem nikam nechodil. Kašlal jsem na školu, na všechno. Od rána so večera jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou s opilým řidičem. Vždyť kdyby jela se mnou, nic by se jí nestalo... Nikdy už s žádnou nechci chodit, teď už mě nech samotného. Děkuji ti."

   Těmi slovy se semnou rozloučil. Šla jsem ze hřbitova a tekly mi slzy. Lidi se po mně dívali. Ještě několikrát jsem ho pak potkal. Potom šel na vojnu. Zůstali jsme přátelé. Ani jeden z nás nepomyslel na to, že bychom spolu mohli chodit.

   Tak uplynul čas a Jirka má teď ode mne každý den kopretiny. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Snad schválně. Všichni mu říkali sebevrah, ale já jediná vím, proč to udělal. Bylo to pro něj vysvobození. Leží teď vedli sebe a jsou stále spolu...

   Je horké léto. Sedím pod rozkvetlou lípou, v ruce držím kopretiny, na které padají mé slzy. Povídám si s nimi - jsou tu se mnou.