Král duchů

 
Kdo jede tak pozdě větrem a tmou?

To otec a jeho synáček jsou,

v své náručí otec tak pevně ho má,

tak teple, tak vroucně ho objímá.

 
Můj hochu, proč tvář jsi do dlaní dal? –

Což nevidíš, tatínku, vždyť je to král!

Má korunu,, vlečku, král duchů to je! –

Jen pruh je to mlhy, ty dítě mé.

 
„Můj hošku, pojď se mnou, my budeme si hrát,

my krásně si žít budem napořád,

tam na břehu pestré květinky mám,

má matka šat ze zlata nosívá tam.“

 
Můj otče, můj tatíčku, neslyšíš?

Král duchů mi šeptá a slibuje, slyš! –

Buď klidný, můj chlapče, klidný buď jen:

to ve větru sviští bezlistý kmen.

 
„Chceš, chlapečku pěkný, se mnou jít?

Mé dcerky tě budou jak za bratra mít,

mé dcerky se za nocí proplétají

a zpěvy tě, tanci tě zkolébají.“

 
Můj otče, můj tatíčku, hleď do té tmy!

Král duchů tam má svoje princezny. –

Můj synu, můj synáčku, dívám se tmou,

to šedivé vrby jen v soumraku jsou.

 „Můj miláčku! Vznícen jsem půvabem tvým,

buď po dobrém půjdeš, buď násilím.“

Ach otče, můj otče, teď sáh na mne král!

Král duchů bolest mi udělal! –

 
Je otec jat hrůzou, v trysk se dá,

v svém náručí chroptící dítě má.

Jen s námahou dvorce dojížděl,

v svém náručí dítě mrtvé měl.