Balada o nenarozeném dítěti
Balada o nenarozeném
dítěti
potom se do sebe zamilovali
u lucerny na nádraží
kde voda běží a běží
a lidé stojí, jako by odrazem světel na ní byli.
Nakonec se spolu políbili.
Milenci jsou lidé bohatí,
pokladů mají, že jich nelze vypočítati:
ruce, oči, prsa a ústa.
„Za město, má milá,
vede cestička bílá
a za městem hluboko v obilí
se zelené meze zrodily.
Tam poklady své spočítáme,
tam si je věrně
odevzdáme,
aby nám neshořely
nebo neodletěly
jako ptáci
ohniváci.“
Za město šli a večer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smějí milovat,
i chudí se smějí milovat,
z lásky se člověk narodil,
za město šli a večer už byl.
Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.
Proč bych mu tělo své nedala,
tělo své z krve a života,
když jsem mu srdce už dala,
své srdce z krve a života?
Láska je žena a muž,
láska je chleba a nůž.
Rozřízl jsem tě, milá má,
krev teče z mýma rukama
z pecna bílého.
Když nohy domů se vracely, daleko bylo od dveří
k posteli,
když noc hoří, peřiny nehřejí,
té noci na srdci se jí
dětská ústa narodila.
Té noci plakaly čtyři holé stěny,
že těžko, těžko bude dál
hladovým ústům krajíc ukrojený.
se třikrát naplnil a dvakrát has,
když potřetí hasl nad černou ulicí,
dětská ústa k srdci promluvila:
Maminko milá,
já jsem láska,
která by se ráda narodila!
Když to slyšela,
k milému běžela.
Pokojík jeho byl smutný a studený
jak těžká hlava mezi slabými rameny.
Když se to oba dověděli,
na pelest sedli.
Tiší byli, bledí byli,
k lásce a zabití sbírali síly.
„Dnes
naše srdce, milá má,
a ostatních srdcí tisíce
jsou jenom na půltu hospodské sklenice.
Stačí se zpíti zahořklým rtům.
Nalili krev jsme a vypili rum.
Statisíce lidí se milovalo,
žádné dítě se nenarodilo z nich,
- ni naše se nesmi narodit.
To není hřích,
to je jen bída.“
Slunce už nesvítí,
hvězdy už nezáří,
odešli k lékaři
milenci dva.
Tam nevede cesta bílá a měkká,
tam jde se po schodech z kamene
a v čekárně se čeká,
dlouho a dlouho se čeká,
až dveře strašlivě zavřené
se otevrou pohledem žlutým a kosým
a řeknou: Prosím!
Lékař měl ruce z karbolu
a slova z ledu:
„Nemocné ženy léčit nedovedu,
spravuji jenom zlámané věci.“
Blůzičku svlékl,
prsty jí na prsa bubnoval
smuteční pochod.
Ó ženo,
slyšíš ten hlas,
co na prsou hořel ti?
Teď naposled zakřičel ještě.
Teď zhas.
On zatím stál,
u dveří, na prahu pokoje stál.
Však oči jej zradily a nestály s ním,
křečovitě kráčely za její bolestí,
ze její bolestí, za vozem pohřebním
kola skřípěla, podzimní vítr vál.
Udělal jsem to já?
Já jsem to udělal.
Podej mi, můj milý, ruku,
až půjdeme po schodech dolů.
Už nejsem statečná a budu plakati,
že z bohatství všeho
mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu,
že jsem jen rána
mrtvýma rukama dítěte zobjímaná.
Já nejsem žena,
já jsem hrob.
Dvě oči ne mně stojí jako dvě svíčky,
co na podzim hoří na dušičky,
a nikdo se nade mnou nemodlí.
I žena chce svět lepší a jinačí
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí.“
Veče
mnoho milenců smutných je
že to, co žít mohlo, nežije,
a mnozí ani smutní nejsou,
protože to nedovedou.
Slunce na zemi svítilo
a stromy zůstaly lysé
lidé se na zemi milují
a láska nenarodí se.
Nenarodí se?
Komentáře
Přehled komentářů
Mám blbý dotaz, předem se omlouvám, ale chtěla jsem se zeptat zda nemáte rád psaní slohových útvary, protože já se v tom plácám mělo by se to jednat o tuto baladu a měl by to bít otevřený dopis Jiřímu Wolkerovi, v případě zájmu napište na email: Hrncirova4@seznam.cz
Jiří Wolker- balada o nenarozeném dítěti
(Andrea , 23. 3. 2011 18:25)