Býti básníkem
Býti básníkem
Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c.k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.
Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.
Jen vyšlehni, plamene slov,
a hoř,
ať si třeba popálím, prsty!
Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.
Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.
Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.